Na Lanzarote se mi moc líbilo. Slovo “líbilo” beru z obecné stránky, páč to tam mělo i své mouchy. Nabyl jsem přesvědčení, že tamní kuchaři neumí zacházet s masem. Stejk, v napohled hodně dobré restauraci, ze skvělého masa, za moc nestál. Totéž se mi stalo v další, na pohled dobré restauraci, kde po přemnlouvání manželky a kamarádů, jsem si nedal stejk, ale nějakou místní specialitu z ryb a všelijakých mořských příšer. Donesli to studené a ještě nic moc. Přišel jsem také na to, že mnohem l0pe vaří v hospůdkách, kde mnohdy neměli ani jídelníček. V jedné takové hospůdce v La Santa povýšili díky nějakým dvěma máčičkám výborné kuřecí stejky do kategorie o patro výš.
Kategorie sama pro sebe byly vína. Rioja a Torres jsou výborná, to je všeobecně známé, ale místní vína mě hodně překvapily. Při projíždění La Gerie jsem při pohledu na jejich pěstování nevěřil, že to k něčemu kloudnému může vést. Opak byl pravdou. Odhodlal jsem se ke koupi jedné lahve ( nekup to za 7 € ) a byl jsem hodně překvapený. A to tak, že jsem pak už žádné jiné nepil. Vynikající, skvělé, velice chutné. Vřele doporučuji.
Co se focení týká, je Lanzarote hodně fotogenická a zajímavá krajina. Národní park Timanfaya a Montaňas del Fuego jsou dost známé pojmy. A i když jsem si myslel, že jsem už párkrát v životě pochopil obsah Haškovské věty “Člověk si myslel, že je gigant, ale je hovno, kamaráde”, tady jsem si ji uvědomil naplno. Příroda je mocná čarodějka. I když se na první pohled může tato krajina jevit divně, je krásná. Aspoň pro mne. Mnohokrát jsem četl, že ji nelze nějak rozumně popsat, skutečnost na mne zapůsobila ještě mnohem víc. Slova, jako děsné, deprimující či katastrofické jsou tak třetí odmocninou skutečnosti.
V každém případě, vrátil bych se tam znovu.
