AMMARNAS – cesta k polárnímu kruhu
Na tuto rybářskou výpravu jsem se hodně těšil, hodně. A to nejen co se ryb týká. Jo, ryby byly na první pohled priorita, až pak bylo všechno ostatní. Ale hned na začátku musím napsat, že to všechno ostatní se dostalo na stejnou úroveň s rybama, možná před ně. To všechno ostatní se skrývá za výbornou partií lidí, za poznáním způsobu života, který je pro nás dost nepochopitelný, za dokonalé odtržení se od reality.
Cestu nijak popisovat nechci, bylo to dlouhé, únavné, ale šlo to. Nakonec, ta klasika je docela profláknutá. V Německu na trajekt, přeplout do Švédska a pak dlouho autem na sever. Dlouho. Jen se krátce zmíním o účastnících zájezdu. V autě A (a byly o tom chvíli spory) se vydal na tuto dlouhou cestu medvěd i se svými zavařenými plechovkami pečených kolen (mňamka), člověk, kterého jen velké vyjednavačské umění dokáže dostat z vody, marcel se svými čtyřmi krabicemi řízků na cestu, který nedokáže zkazit žádnou zábavu, ajťák výpravy a moje maličkost. V autě B (béé) byli další tři účastníci. Toulík, neúnavný šofér, šiřitel dobré nálady a chuti k jídlu, Šáďa, který si na výpravě vysloužil díky své neskutečné šikovnosti přezdívku Mac Gyver, a nakonec velitel Martin, který to vše domluvil a zorganizoval.
Ubytování bylo výborné, moc se mi líbila chata a její uspořádání. V podstatě ti švédští kluci pochopili, že vše podstatné na chatě se odehrává v blízkosti sporáku a lednice a vytvořili dostatečný prostor pro posezení a rozebírání kde čeho v blízkosti těchto dvou základních atributů podařené výpravy. A prakticky nezapadající slunce v tomto ročním období to ještě podtrhlo. Člověk během krátkého chvilky dokonale ztratil pojem o čase, dostal se do stavu, kdy je mu úplně jedno, že večeří třeba o půl noci, že fotit bez blesku může ve 23:00 a že si láhev vína otevře ve dvě „ráno“. Úžasné.
Na chatě bylo vše potřebné k přípravě všech těch dobrot, které jsme si přivezli sebou. Prostě, hlady jsme rozhodně netrpěli. Nutno podotknout, že spoustu věcí jsme vezli zbytečně. Místní obchůdek totiž poskytoval vše potřebné, aby tam člověk nemusel „žrát seno“. Co mě zarazilo, že pivo, i když ho moc nepiju, bylo prakticky stejně drahé, jako u nás. Ve Švédsku !!! Kořalka a víno tam koupit nešla, ale těchto tekutin jsme měli docela dostatek. Tím mě ti Švédi nedostali. Dostali mně však svým přístupem k životu. Jen maličkost, nedovedu si dost dobře představit, že u nás zaparkuji před obchodem, nechám dokořán otevřené dveře u auta a jdu nakupovat. Nebo že nechám čtyřkolku (nebo sněžný skůtr)před chatou a na dva měsíce zmizím. Pro nás nepochopitelné.
Jeli jsme na ryby, tak něco o rybách. Především, chytají se ryby ryze přírodní, což je paráda. Nebyl každý den stejný, co se množství i velikosti týká, ale kdy se člověku v životě naskytne, aby jeho denní průměr z cca 30-40 lipanů byl asi 46 cm? A to s tím množstvím ani průměrem skutečně nepřeháním. Pravda, byl třeba den, kdy jsem chytil ryby dvě, ale kolegové byli díky jiné strategii mnohem úspěšnější. To na tom bylo to krásné, ty ryby si člověk musel zasloužit. Jednak výběrem lokality a místa v daný čas, jednak způsobem lovu, a taky se na ty ryby plně soustředit. Není to jednoduché chytání, v žádném případě, ale když člověk přijde na to, jak, a je v místě, kde ryby jsou a jsou ochotny žrát, pak to jde. Nechci popisovat, na co jsme chytali, jakým způsobem, kde a proč. Snad, všichni jsme jen muškařili. Není to důležité, každý preferuje jinou techniku, jiný způsob, jiné mušky. A ryby jsou tam všude, jen se musí člověk dobře rozhodnout, kam v daný čas jít. V každém případě se nám stalo, že jsme za den nachytali cca 100 lipanů mezi 44-48 cm. Neskutečné, leč pravdivé. Velký zážitek byla plavba lodí za rybami přes jezero na horní Tjulan. Krásný kout světa, krásná řeka, krásné ryby. Laponsko se vším všudy. Daleko od civilizace, nemožnost jiné dopravy. Snad… denšlapat po svých. Ještě to umocnil fakt, že kamarád, který má fóbii z lodě, tu loď nakonec řídil. Nebýt jeho vyděšeného výkřiku při přistávání, že se potápíme, tak bych mu tu fóbii nevěřil 🙂
Co musím vyzvednout, že člověk ty ryby chytá v úžasné krajině, nedotčená příroda, nádherné řeky. Je bezvadné, že jsou ještě místa, a relativně “blízko”, kde civilizace ještě nedokázala poničit to, co existuje věky.
Měli jsme i docela štěstí na počasí a vodu, což určitě sehrálo velkou roli. Ale… to patří k věci. Přece nepojedeme někam takovou dálku, aby to bylo na h…. 🙂 A k mé spokojenosti, svého životního lipana přes padesát jsem si chytil. A ke všemu na sucho. Neovlivnilo to můj pohled na tuto výpravu, a na Ammarnas už vůbec ne, ale radost jsem měl, a velikou. Vůbec nechci hodnotit, jestli jsme zachytali dobře, špatně, průměrně. Je mi to jedno, a pevně věřím, že i ostatním parťákům. Vůbec jsme to neřešili. Pro mě je důležité, že jsem byl naprosto spokojený. A to tak, že moc.
Teď takové klišé. Fakt bych chtěl poděkovat panu Edelmannovi , zajištění bylo dokonalé. Čekal jsem, že to bude OK, ale bylo to ještě lepší. Taky ochota a vstřícnost místního poskytovatele služeb Ulfa byla někde jinde, než na co jsme zvyklí.
RESUMÉ: jsem rád, že jsem tam byl. A moc rád. Zážitek na celý život, je na co vzpomínat. Snad jen jeden zážitek nemusel být, kluci nemuseli najít hned druhý den při cestě k jednomu jezeru mrtvýho turistu. To moc příjemné nebylo, zvlášť pro ně. Co mě trošičku mrzí, že jsem nejel jen na ryby, ale i fotit. To jsem, bohužel, trošku prošustroval. Úžasné světlo, úžasné příležitosti k focení, a já byl z toho tak vyvalený, že jsem to nebyl schopen zas až tak využít. Fotit jsem měl víc a taky u toho focení víc přemýšlet. Ale nějak jsem to nedokázal.
A aby nebylo všechno jen pozitivní, malá poznámka. Zajímalo by mě, jestli by nešlo , díky vlivu této cestovky, nějak zařídit zrušení prohibice v místním obchůdku? Nepotřebovali jsme to, ale přece jen, co kdyby došlo ? To by byla prekérka 🙂 V každém případě, prohibice, neprohibice, nevím, co by se muselo stát, abych nejel příští rok znovu.
PS: kdyby to nebyl copyright (asi), tak bych napsal Ammarnas, za hranici všedních dnů 🙂
